ZPRÁVY, ČLÁNKY

Vánoční speciál

26.12.2022

- první díl-

Mirek Janeček

Zdravím všechny své čtenáře a čtenářky v tomto vánočním čase. Pokud vás mé články obecně nezajímají, pak si mě prosím vůbec nevšímejte – prostě jsem dostal zase po nějaké době chuť podělit se o své šachové myšlenky a napsat nový text s šachovou tématikou. Bude rozdělen na dva díly a druhý vyjde určitě ještě před Novým rokem.

O čem tento text bude? Rozhodl jsem se sestavit svůj subjektivní seznam lidí, kteří nejvíce ovlivnili či proměnili šachy. Vždy jsem měl ve sportech rád statistiky, žebříčky a podobné věci. Je nejlepší Messi, Ronaldo, Pelé nebo Maradona? Je tím nejlepším Federer, Nadal či Djokovič a jakým způsobem je můžeme porovnávat se staršími hvězdami jako Laver či Borg? V poslední době jsem přišel na to, že porovnávat hráče napříč érami opravdu nedává smysl, vždyť Laver hrál s dřevěnou raketou a musel v začátcích kariéry ještě chodit do práce, jak by se asi mohl měřit s Nadalem? A jak můžeme vědět, kdo z nich by byl lepší, kdyby měli oba stejné podmínky a žili ve stejné době?

Každý sport jde kupředu a vyvíjí se, proto je jasné, že pokud jde čistě o level předvedené hry, tak se starší hráči těžko můžou měřit s dnešními. Když to vztáhnu na šachy, tak sestavit žebříček deseti nejsilnějších hráčů historie by bylo velmi snadné: prostě bychom seřadili nejvyšších deset ELO ratingů v historii a měli bychom hotovo. Vypadalo by to takto: Carlsen, Kasparov, Caruana, Aronian, So, Mamedyarov, Vachier-Lagrave, Anand, Kramnik, Topalov, Nakamura, Ding. Snadné a nudné. (A ještě k tomu ne zcela vypovídající, protože třeba takový Fischer by mohl mít i větší ELO, ale neměl to na kom nabrat…)

Proto si myslím, že mnohem zajímavější je analyzovat, které osobnosti zanechaly na nějakém odvětví největší stopu a které ovlivnily, jak vypadá dnes. Tento článek tedy nebude žádným porovnáním herní síly šachistů. Bude to článek o lidech, kteří v různých dobách a různým způsobem posunuli šachy někam dál. Nebude to ani žebříček – cílem není je porovnávat. Budou řazeni podle data narození od nejstaršího po nejmladšího. Nabízí se otázka, jak daleko do historie půjdu. Na konci středověku, okolo roku 1500, se šachy ustálily na dnešních pravidlech a začala vznikat první teorie a zahájení. Od této doby můžeme mluvit o „našem“ šachu a od této doby mi tedy přijde správné začít.

Kolik osobností bude? Rozhodl jsem se pro číslo 21. Proč právě 21? Karel Janeček vám to vysvětlí, je to magické číslo. A prostě mi to tak vyšlo. :-) Prvních deset bude v tomto díle, dalších 11 ve druhém. Opět musím poznamenat, že jde o můj subjektivní seznam. Budu rád, když vyjádříte svůj názor do komentářů, ale prosím až ke druhému dílu. Abychom tady zbytečně neřešili něco, o čem bude ještě řeč. Bez dalších zbytečných řečí, pojďme se podívat na prvních deset osobností.

 

Luis Ramirez de Lucena (cca 1465 – cca 1530)

První osobností je španělský kněz Lucena, který žil na rozmezí středověku a novověku. V roce 1497 vydal knihu, která je dnes nejstarší dochovanou tištěnou prací o moderní šachu: Repetición de amores y arte de Axedrez con CL juegos de partido („Opakování lásky a Umění hry v šachy se sto padesáti problémy“). V této knize se nacházejí pozice jak ze starších variant hry, tak z moderní varianty, kterou hrajeme dnes. Představuje tak most mezi šachovým pravěkem a moderní hrou. Lucena, jakožto autor této práce, tak má pevné místo v dějinách moderního šachu. Někdy mu bývá připisováno také autorství Göttingenského rukopisu, který vznikl také někdy kolem roku 1500.

 

Pedro Damiano (cca 1480 – cca 1544)

Lucenovým vrstevníkem z Portugalska byl lékař Pedro Damiano. V té době se o světové prvenství v šachu přetahovaly Portugalsko, Španělsko a Itálie. Damiano byl nejvýznamnějším zástupcem Portugalského šachu. Kromě toho, že byl silným hráčem, také napsal a vydal významné dílo Questo libro e da imparare giocare a scachi et de li partiti („Kniha učící hru v šachy“). Staršími variantami hry se již nezabývá, popisuje pravidla moderní varianty, několik zahájení a taktických problémů. Dnes je po něm paradoxně pojmenováno vyvrácené zahájení 1.e4, e5 2.Jf3, f6?. On sám však toto zahájení analyzoval a odsoudil jako nekorektní.

 

Ruy López de Segura (cca 1530 – 1580)

Asi nejvýznamnější šachista 16. století byl katolický kněz Ruy Lopéz de Segura ze Španělska. Také napsal své velké šachové dílo jako jeho předchůdci, ale také byl nejsilnějším šachistou své generace. Se svými rivaly hrával pro pobavení samotného krále. Jeho zápasy proti italským mistrům by se daly označit jako první mezinárodní šachové události v historii. Pracoval na teorii otevřených zahájení, zejména Královského gambitu a Španělské obrany. Jeho odkaz žije zejména právě ve Španělské obraně, dnes jednom z nejhranějších zahájení napříč všemi levely, neboť nese jeho jméno (v angličtině je běžně známo jako Ruy Lopez opening).

 

Gioacchino Greco (cca 1600 – cca 1634)

Pokud Ruy Lopéz byl nejvýznamnějším šachistou 16. století, pak jeho ekvivalentem ve století následujícím byl Ital Greco. Byl zřejmě prvním šachovým profesionálem, tedy živil se tím, že hrál a psal o šachu. Jezdil po celé západní Evropě a porazil všechny významné hráče ve městech jako Londýn, Paříž, Řím či Madrid. Byl také prvním velkým šachovým skladatelem; mnoho jeho zaznamenaných partií obsahujících spoustu obětí a kombinací zřejmě složil, než že by je hrál. Možná proto, že v Evropě již neměl koho porazit, odcestoval do Ameriky, kde ve velmi mladém věku zemřel.

 

François-André Danican Philidor (1726 – 1795)

Francouz Philidor je dnes již vcelku zapomenutý, ale kdybych tento článek pojal jako žebříček, tak by se jistě ocitl na těch nejpřednějších příčkách. Jedná se o nejdůležitější šachovou osobnost 18. století a možná – proč by ne – i všech dob. Kromě toho, že byl šachistou, byl také hudebníkem a hudebním skladatelem, autorem několika oper. Byl to on, kdo byl hlavní hvězdou slavné šachové kavárny Café de la Régence v Paříži, kam chodili za celou dobu její existence hrát šachy lidé jako Voltaire, Rousseau, Robespierre, Napoleon, Franklin či Marx.

V šachu byl vůdčím reformátorem, který jako první položil základy šachové strategie. Jako první pochopil význam pěšců. Většina hráčů tehdy hrála přímočaré a útočné šachy, figurové útoky na krále a gambity, cena jednoho, ba i několika pěšců, neznamenala mnoho. Philidor se proslavil zásadou, že „pěšci jsou duší hry“. Učil opatrnému zacházení s pěšci a ospravedlňoval to tím, že se pěšci jako jediné kameny na šachovnici nemohou vracet, a tak napravovat chyby vzniklé jejich předešlým postupem. Dokazoval, že pěšci se nemají oslabovat izolovaným postupem jednoho z nich, nýbrž že mají postupovat v sevřeném útvaru. V tomto dalece předběhl svou dobu, o celé jedno století.

Je po něm pojmenovaná Philidorova obrana 1.e4, e5 2.Jf3, d6. Analyzoval také metodu obrany šesté řady ve věžové koncovce, ta rovněž nese jeho jméno.

 

Adolf Anderssen (1818 – 1879)

První mezinárodní šachový turnaj silných evropských hráčů se odehrál v Londýně roku 1851, v rámci Světové výstavy. Šlo o opravdový milník v šachové historii. Vítěz turnaje by byl všeobecně považován za nejlepšího hráče světa. Mezi favority turnaje se řadil třeba anglický mistr Staunton, který pomohl turnaj zorganizovat. K překvapení všech však turnaj vyhrál německý mistr Anderssen. Podobně silné turnaje vyhrával také v následujících letech a procentuální úspěšností je dodnes jedním z nejlepších turnajových hráčů všech dob. Na druhou stranu nebyl příliš dobrým zápasovým hráčem, neboť prohrál zápasy proti Morphymu i Steinitzovi, kteří ale byli oba o dvacet let mladší. Dnes je Anderssen především připomínán pro svůj kreativní romantický styl a pro své slavné partie. Nesmrtelná partie hraná proti Kieseritzkému o přestávce během turnaje v Londýně 1851 je asi nejslavnější šachovou partií všech dob. Neméně krásná je Nevadnoucí partie, což byla rovněž volná partie hraná o rok později.

 

Wilhelm Steinitz (1836 – 1900)

Jedno ze jmen, které asi není třeba dlouze představovat. Vstoupil do historie už jen tím, že se stal prvním oficiálním mistrem světa v šachu. Jeho největší odkaz je však v tom, že od základu změnil způsob, jak se šachy hrály. 19. století bylo dobou romantického šachu, obětí a taktických přestřelek. Přijmout oběť byla otázka cti. Obranou se hráči příliš nezabývali. Steinitz položil základy poziční hry, poprvé vyslovil myšlenku hromadění malých výhod, či zaměření se na slabinu a hry proti ní. Navázal na a zdokonalil sto let staré učení Philidora, začal hromadit malé výhody a soupeře přehrával pomalu. Dokázal, že většina romantických kombinací vychází kvůli nedokonalé obraně a ukázal, že dobrá obrana může být rovna dobrému útoku. Ve své době byl většinou svých současníků nepochopený, ale postupem času se jeho strategie ukázala jako správná. Kromě toho to byl významný šachový teoretik, autor a skladatel šachových úloh.

První zápas o titul mistra světa v šachu se odehrál ve třech amerických městech v roce 1886 a začala tak tradice, která přetrvala do dnešních dní. Steinitz je tak vedle Philidora další zcela klíčovou postavou šachové historie.

 

Paul Morphy (1837 – 1884)

O Morphym se většinou bavíme před Steinitzem, avšak pravdou je, že byl o rok mladší. Byl to zřejmě jeden z největších šachových géniů. Poté, co se stal mistrem USA, tak odcestoval na své legendární turné do Evropy, během kterého v roce 1858 porazil všechny přední evropské hráče, včetně Andersena. Steinitz ještě v té době nebyl mezi elitou. Morphy byl zosobněním kombinace a útoku, jeho partie se dodnes probírají v šachových kroužcích jako názorné ukázky. Velmi často se jedná o miniaturky, na kterých se krásně vysvětlují chyby poražené strany, jako zanedbaný vývin. Morphry se v pozdější fázi života zbláznil a přestal hrát šachy, ale jeho odkaz královské hře je i tak obrovský. Je velká škoda, že nikdy nedošlo k zápasu mezi ním a Steinitzem. Vzhledem k tomu, že byli vrstevníci a že oba hráli zcela odlišným stylem, by byl tento zápas jednou z nejzajímavějších konfrontací v dějinách šachu.

 

H. J. R. Murray (1868 – 1955)

Pro někoho možná překvapivé jméno, neboť se nejedná o šachistu. Murray byl pedagog a asi nejuznávanější šachový historik. Jeho stěžejním dílem je A History of Chess (Historie šachu), které vyšlo poprvé roku 1913. Jedná se o největší světové dílo o původu a historii šachové hry. Poprvé v něm byla představena hypotéza, dodnes uznávaná, že nejstarší předek šachu pochází z Indie. Objemná kniha se zabývá variantami šachu v Indii, Persii, Arabské říši a dalších zemích, pokračuje vývojem hry ve středověku v Evropě, a zabývá se taky posledními několika stoletími a končí 19. stoletím. Murray se zasloužil o kompletní vyčerpávající a podrobnou historii královské hry a za to se domnívám, že mu náleží místo v tomto článku.

 

Emanuel Lasker (1868 – 1941)

Posledním velikánem této první části je druhý mistr světa Emanuel Lasker z Německa. Titul vyhrál v zápase se Steinitzem roku 1894 a držel ho rekordních 27 let, než ho roku 1921 porazil Capablanca. Lasker byl velikánem své doby, který obohatil šachovou teorii i teorii jiných her. Zejména byl průkopníkem šachové psychologie. Na rozdíl od většiny tehdejších hráčů se nesnažil vždy najít ten objektivně zcela nejlepší tah.

Když máte na výběr z více tahů a tušíte, že jeden je nejlepší, ale zvolíte jiný, o kterém si myslíte, že bude pro soupeře víc nepříjemný. Když se připravujete na partii a místo svého obvyklého zahájení se rozhodnete zahrát jiné, o kterém víte, že soupeři dělá problém. Když analyzujete nejen soupeřův herní styl, ale také jeho řeč těla, náladu či soustředění na partii a podle toho uzpůsobujete svou strategii v partii. Kdykoliv děláte něco takového, tak nevědomky navazujete na Emanuela Laskera, který byl průkopníkem tohoto přístupu k šachu.

 

Tím končí první díl Vánočního speciálu. Na druhý s dalšími 11 osobnostmi se můžete těšit během pár dní. Prozatím se loučím a všem přeji ještě jednou Veselé Vánoce. :-)