ZPRÁVY, ČLÁNKY

Kristián Havel: Maličkost – recenze

01.08.2022

Miroslav Janeček

Text, který začínáte číst, je recenzí na básnickou sbírku Maličkost Kristiána Havla, který mě
požádal, abych se stal jedním z jeho recenzentů. Pro mě to je samozřejmě maličkost (malé m),
takže se zde pokusím stručně vyjádřit své dojmy tak, abych snad nikoho příliš dlouho nenudil.
Doufám, že můj čerstvě převzatý bakalářský diplom z Anglické filologie mi dává aspoň
minimální kvalifikaci, abych se pokusil kriticky zhodnotit básnické dílo.
Abych nemotal jablka s hruškami, rozhodl jsem se text rozdělit do několika menších
tematických celků.

Obecně o sbírce
Sbírka má velmi sympatický minimalistický design, který v kombinaci s tenkou vazbou zve
potenciální čtenáře strávit pár desítek minut u poezie. Sbírka je jednoznačně reader-friendly,
jednotlivé básně jsou krátké a jdou rychle za sebou, tak si člověk ani neuvědomí, že už je
konec. Na básních jde na první pohled vidět, že jsou produktem kreativní mysli schopné
velmi abstraktního myšlení a používání symboliky. I přes to, že čtenář nepochopí myšlenku
všech básní, způsob jak jsou psané ho nenechává na pochybách, že každá jednotlivá báseň
svou myšlenku má a že autor se nikde neuchýlil k vyplnění volného místa vatou, tedy nic
neznamenajícími verši.
Zároveň jsem měl z básní dojem, že jsou dílem mladého začínajícího básníka, který má někdy
tendenci upřednostňovat co nejlepší rým před co nejlepším obsahem sdělení, to je však více
záležitostí stylu konkrétního umělce. Přiznám se, že pro mě bylo osvěžující po dlouhé době
studia (mimo jiné) modernistické poezie konečně narazit na básně, které obsahují rýmy.
Po prvním přečtení a seznámení se se sbírkou byl můj dojem převážně kladný a s tímto
dojmem jsem se do jednotlivých básní začetl podrobněji a se svými poznatky vás seznámím
dále.

Ohledně témat
Sbírka nabízí rozmanitou skupinu témat. Následující řádky pokrývají mé pocity a pochopení
některých básní, nikoliv naprosto jistě to, co jimi myslel autor.
Na první pohled velkou skupinou jsou témata milostná a sexuální. Dle mého názoru ukázková
milostná báseň je „Stýská se mi po Perleťových vodopádech“, kde autor velmi šikovně
pracuje s metaforou vodopádů na základě podobnosti s dlouhými vlasy nějaké dívky. Tuto
báseň považuji za jednu z nejlepších ve sbírce díky své bohaté slovní zásobě, která ovšem
nepůsobí vynuceně; zároveň celá metafora, na které je báseň postavena, funguje perfektně:

Chci znovu slyšet sametový zpěv driády,
Šumící v nesmělém pozdravu princezny
Tkající perletě v jemné vlnky a spády.

Velmi mě zaujalo také použití klasické mytologie v prvním řádku sloky, což je věc, kterou
vidím vždy rád a do milostné poezie se velmi dobře hodí.
Autor se nebojí dotknout lechtivých témat a dokonce několikrát vodí čtenáře za nos:

že pomalu vlhneš už při prvních dotecích,
kdy rozpálíš se málem k varu
(„Ranní rituál“)

Na konci básně se dozvíme, že adresátem, ke kterému básník promlouvá, není nějaká jeho
vysněná či skutečná partnerka, nýbrž horký čaj s citronem. Dvojsmyslné pasáže jsou známou
básnickou i literární technikou a autor dokazuje, že si umí s jazykem pohrát (dvojsmysl
úmyslný). Možná proto se nebojí vyrukovat se vskutku provokativními pasážemi, jako
například závěr milostné či lehce erotické básně „Lacláče a nadkolenky“:

Svléci je, ano svleču ty dřeviny,
a to co je pod nimi vezmu do svých úst.
Lízat je, kousat a líbat!
A mezi svými vzdechy ukončím svůj půst.

Sekci milostně-erotickou bych rád uzavřel upozorněním na závěr básně „Sonet En“, u kterého
jsem se málem polil kávou a který mi nedává jiný smysl, než že upozorňuje na poněkud
tabuizované téma mužské impotence:

Ne, nechci s tebou spát.
Lži, Marion, mně jen nemůže stát.

Další témata jsou ve sbírce zastoupena méně významným dílem, nejsou však nikterak
zanedbatelná. Jedná se mimo jiné o pomíjivost přátelství („Básník a přítel“), něco málo
z politiky („Rudá hvězda“), nechybí ani šachy („Šachistova žádost o ruku“) a spoustu dalších,
často filozofických, metaforických a těžce pojmenovatelných témat.

Ohledně rýmů
Autorův styl je, jak už bylo řečeno, plný rýmů. To je věc, kterou obecně v básních vidím
velmi rád, pokud nejsou až moc okatě upřednostňovány před vyzněním díla.
Autor velmi často používá ve svých básních rýmy úplné:

jsi větev a máš svůj kmen,
když jsi silná a sílíš každý den,
tvé činy ti dávají růstu,
tvému tělu, mysli není půstu.

(„Buď zdrávas Jabloni,“)

Je ovšem dobře, že to velmi často prokládá rýmem neúplným (čemuž se ostatně nejde
vyhnout), jako například zde:

Obepnou stonek a vysají rudý květ,
dosáhli svého, zničili ji,
sny, touhy, růže už nenaplní svět,
k zemi se teď šedě svíjí.

(„Plevel a zahrada“)

Ve sbírce je také několik málo básní, které se rýmu zcela vyhýbají a zajišťují tím, že sbírka
není jednotvárná. Například se jedná o báseň „Na lavičce mezi vločkami sněhu“, která má
formu rozhovoru dvou lidí, což je jistě zajímavý experiment.

Co se týče druhů rýmu, autor pracuje se všemi možnými schématy. Ve sbírce můžeme najít
rým střídavý, obkročný či sdružený, a jistě i další. V naprosté většině básní je jedno rýmové
schéma konzistentní pro celou báseň, jeden příklad za všechny: střídavý rým v básni
„Hyperbolický paraboloid“:

Je krása v nízkém životě,
životě plném pití chlastu,
životě v dýmu a němotě,
životě lásky v kusu skla a plastu.

Ta bezstarostnost, jež v něm pro mě, vězí
ta němota táhlých flámů,
jež závidí nám sportovci i knězi.
Je to život štěstí v sebeklamu.

Rád bych ohledně rýmů zmínil další věc, a to můj oblíbený typ rýmu, který v poezii často
vyhledávám - rým interní. Jedná se o rým v rámci jednoho verše. Ve sbírce je ho poskrovnu,
ale přece jen autor ukázal originalitu a básnickou duši a zařadil jej do svého repertoáru,
například zde:

Sněhové závěje, polární záře?
Celej žhavej.
Proč ne třeba Kant či několik pand?

(„Island“)
Abych jenom nechválil, rád bych navedl pozornost mého čtenáře na zajímavou pasáž v básni
„Buď zdrávas Jabloni,“:

Jsi slabá, když opomíjíš
se. Vody, světla i četby nenajíš
se. Budíž ti tehdy kmen oporou.
Oporou, před činy tvými závorou.

Když jsem na začátku této recenze zmínil, že má někdy autor tendenci příliš se soustředit na
co nejlepší rým, měl jsem na mysli třeba tuto pasáž. Samozřejmě je výborné, že má ve sloce
krásné schéma sdruženého rýmu, ale rozdělení věty a nechání posledního slova se na začátek
dalšího verše působí vynuceně, uměle a nepřirozeně, a za to sebelepší rým nestojí. Vím, že
tato technika se občas v poezii používá, ovšem můj zcela subjektivní názor je, že zde se to
příliš nehodí. Pokud se autor chtěl vyhnout tomu, aby měl na konci dvou veršů stejné slovo (a
tudíž nepříliš nápaditý rým), tak to je strach zcela zbytečný. Lze se řídit heslem, že méně je
někdy více. Epifora, neboli opakování stejných slov či skupiny slov na konci verše, je běžným
a osvědčeným prostředkem. Posuďte sami, jestli by sloka nevypadala lépe takto:

Jsi slabá, když opomíjíš se.
Vody, světla i četby nenajíš se.
Budíž ti tehdy kmen oporou.
Oporou, před činy tvými závorou.

Jazykové, grafické a jiné prostředky
V této části nabídnu takovou všehochuť mých postřehů a názorů na sbírku mimo její
tematické zaměření a analýzu rýmů.
Básně jsou psány ve všech třech osobách, zejména jsem si všiml velkého počtu básní psaných
ve druhé osobě, ve kterých básník někoho adresuje. To dává vzniknout apostrofickým
oslovením či zvoláním, jako například samotný název básně „Buď zdrávas Jabloni,“.
V několika básních dochází k personifikaci, kdy jsou neživému předmětu či zvířeti
přisuzovány lidské vlastnosti či schopnosti. Pro mě to bylo zejména patrné v básni „Ivanka“,
která, pokud jsem dobře pochopil, je o kytaře:

za to, že uložena v měkkou plyš
na dně černého pytle tiše spíš

přitul se a nech si hrát
na svůj majestátní vlas.

Ve sbírce nechybí ani anagram, který je v názvu hned první básně „ViceKoKlim“. Neboť se
jedná o anagram názvu obce z našeho regionu, tak jsem rád, že aspoň v této jedné krátké básni
vzdává básník hold svému domovu. Vůbec bych se nezlobil, kdyby bylo ve sbírce více
regionality. Možná v dalších dílech autora?

Někdy mi při čtení básní přišlo, že autor si hraje se slovy s velkou dávkou originality, možná
snad až příliš volně. Například známý idiom „lámat si hlavu“ je v básni „Island“ provokativně
změněn tak, aby pasoval do rýmu, na „lámat si bradu“:

Teď aby po tom státě sotva někdo kvík!
Kant si chodí na procházky ve svém Gradu,
U řiti má Reykjavík.
A já bych si dál lámal bradu!

Vskutku originální, nekonvenční řešení, které dodává básni šťávu, a pro šťouraly jako já
poskytuje něco, o čem lze psát.

Ve sbírce je důležitá taky grafická část. Obsahuje pár hezkých minimalistických ilustrací,
kterých je ovšem zoufale málo a nabízí se otázka proč (nakreslit takovéto obrázky určitě
nevyžaduje zrovna hodiny práce). V druhé půlce sbírky pak najdeme něco, co pracovně nazvu
grafickými básněmi. Konkrétně se jedná o titulní báseň „Maličkost“, která obsahuje jakýsi
kontrast mezi černou a červenou barvou, či báseň „Afirmace“, která obsahuje jediné slovo
opakující se ve spirálovitém tvaru. Aby toho nebylo málo, nechybí ani azbukou psaný vzkaz
prezidentu Putinovi. Všechny tyto věci podle mého názoru sbírku oživují a jsou v ní právě
v takové míře, aby neodváděly příliš pozornost od klasických básní.

Mým oblíbeným prostředkem v umění je tzv. intertextualita, což je pojem označující vztah
mezi dvěma texty, či přítomnost jednoho textu v jiném. Při studiu sbírky mi bylo sympatické,
že autor pracuje s intertextualitou na úrovni jednotlivých básní, ale taky na úrovni vyšší.
Dovolte mi zde krátce probrat obě instance.
Na úrovni sbírky se jedná o případy, kdy jednotlivé básně spolu mají něco společného, čehož
jsem si všiml ve dvou případech. Poslední verš básně „Ivanka“ o kytaře je:

C, D, A, Emi.

Verš očividně referuje k jednotlivým tónům a je použit jako název jedné další básně. Báseň
„C, D, A, Emi“ pojednává o muži s kytarou.
Druhý případ se týká básní „Mám strach, že život je o čekání“ a „Maličkost“. V první
jmenované můžeme najít tento úryvek:

Mám strach, že život je o čekání.
Na to až přes spálený most
přejde ta jedna malá Maličkost,
jež nám chybí ke štěstí.

Druhá jmenovaná báseň dala jméno celé sbírce. Její závěr zní:

A čekám na to až přes ten most
přejde jedna sladká Maličkost.

Je jasně vidět, že obě básně jsou propojeny a je vyloučeno, aby šlo o náhodu. Ve mně oba
úryvky evokují představu, že most symbolizuje lidský život a ona Maličkost, na kterou se
čeká až jej přejde, má být velkou životní láskou. Tato myšlenka zřejmě měla pro autora
speciální signifikaci, když se rozhodl pojmenovat celou sbírku tak, jak se rozhodl. To ostatně
souhlasí s mým tvrzením z části věnované tématům, že důležitým tématem sbírky jsou témata
milostná.

V posledním bodu této části se zmíním o intertextualitě na vyšší úrovni. Ti, kdo sbírku četli,
asi nebudou mít problém uhodnout, že se budu bavit o básni „Velký Gatsby“. Zřejmě moje
nejoblíbenější báseň této sbírky odkazuje na slavný román Velký Gatsby F. Scotta Fitzgeralda.
Ti, kdo nejsou seznámeni s dějem románu, asi báseň zcela nepochopí; ti sečtělí si báseň užijí
jako já. Báseň je psaná v první osobě z pohledu Jaye Gatsbyho po jeho smrti, zřejmě v nějaké
formě posmrtného vědomí. I tato báseň zapadá do mého celkového dojmu, že hlavním
tématem sbírky je láska. Jay Gatsby je v románu nešťastně zamilován a jeho pokus o získání
své milované končí tragédií a jeho smrtí. Stejně jako v románu, také v básni se Gatsby, ač po
smrti, stále dívá ze svého okna na druhou stranu zálivu, kde bydlí (či bydlela?) jeho milovaná.

Trochu kritiky na konec
V této poslední části se musím zmínit o jediném větším problému, který jsem ve sbírce našel.
Jedná se o pravopisné chyby (nevěřím, že jde o autorský záměr – pokud ano, pak se autorovi
omlouvám). Konkrétně se jedná o slovo kazi v básni „Buď zdrávas Jabloni,“, které, pokud se
jedná o množné číslo slova kaz, má být psáno s tvrdým y. Dále pak o slovo blištivými v básni
„100 týdnů“, kam rovněž patří tvrdé y. Nemám v úmyslu být hnidopich, ale domnívám se, že
se nejedná o banalitu a je třeba se těmto chybám vyvarovat. Chápu, že se podobné chyby
objeví v mnohasetstránkovém románu, ale v poměrně krátkých básních se jim myslím dá
dobře vyhnout.
Podobná chyba dokáže narušit dojem i ze sebelepší básně. Argumentaci, že se jedná o
bezvýznamnou maličkost, je třeba se postavit. Literatura je přece dílo jazyka a tím pádem
bychom měli v literárním díle používat jazyk správně a co nejlépe.
Věřím, že tato menší kritika je na místě a že ji autor, který je můj kamarád, vezme v dobrém,
jak je ostatně také míněna.

Závěr
Celkový dojem se sbírky mám kladný a myslím, že se jedná o dobrý odrazový můstek pro
autorovu další tvorbu. Mé nejoblíbenější básně ze sbírky jsou „Velký Gatsby“, „Stýská se mi
po Perleťových vodopádech“, „Ivanka“ a protože jsem šachista, tak také „Šachistova žádost o
ruku“ (příště bych klidně rád viděl více šachové tématiky :)).
Děkuji autorovi za příležitost a projevenou důvěru a věřím, že si z této recenze vezme nějaký
ten poznatek či dva do své další tvorby.