ZPRÁVY, ČLÁNKY

Zamyšlení nad aktuálním světovým šachem – druhá část

15.01.2022

Mirek Janeček

Vítejte u druhé části mého megačlánku. Začnu tam, kde jsem minule skončil – tie-break v zápase o titul mistra světa.

Dovolte mi ocitovat dále Yassera Seirawana: „Dnes máme mistra světa v šachu (klasickém), mistra světa v rapid šachu a mistra světa v bleskovém šachu. Uznáváme tři různé a oddělené šachové disciplíny a udělujeme světový titul ve všech třech zvlášť podle jejich formátů a časové kontroly. … Vzhledem k tomu, že máme tři samostatné a odlišné tituly mistra světa, myslím si, že řešení nerozhodného klasického zápasu (6-6) hraním rapidu a následně potenciálně bleskovek je krajně nežádoucí.“ (https://en.chessbase.com/post/seirawan-radical-solution-wcc2016-new-york). Je to tak – opravdu chceme, aby byl titul klasického mistra světa rozhodnut v bleskovce? Jistě nejsem jediný, komu toto připadá zcela nevhodné. Ostatně stejný názor má i Karpov (http://chess-news.ru/en/node/8423), naopak příliš to nevadí Ashleymu (https://en.chessbase.com/post/maurice-ashley-yasser-seirawan-debate-world-championship-format). (Tenhle Maurice Ashley je asi můj nejméně oblíbený komentátor vůbec. Když se dívám na nějaký přenos s ním, tak mě vždy neskutečně rozčiluje svým energickým vystupováním a blbými dotazy hráčům. Při přípravě tohoto článku jsem také zjistil, že představuje přesně ten názorový proud v šachu, se kterým zcela nesouhlasím – na rozdíl třeba právě od Seirawana, který je také skvělý komentátor – klidný, s příjemným humorem a inteligentním vystupováním.)

Nebyl by to až takový problém, kdyby k tie-breaku došlo jednou za 20 let, ale podívejte se na Ashleyho tabulku, kterou jsem prezentoval již v první části:

Kramnik – Topalov 2006: Winner – Kramnik 2.5-1.5 in Rapid playoff after 3 wins, 3 losses (1 by forfeit).
Anand – Kramnik 2008: Winner – Anand in 11 games: 3 wins, 1 loss
Anand - Topalov 2010: Anand in 12 games: 3 wins, 2 losses
Anand – Gelfand 2012: Winner – Anand 2.5-1.5 in Rapid Playoff after 1 win, 1 loss
Carlsen – Anand 2013: Winner – Carlsen in 10 games: 3 wins, no losses
Carlsen – Anand 2014: Winner – Carlsen in 11 games: 3 wins, 1 loss
Carlsen – Karjakin 2016: Winner – Carlsen 3-1 in Rapid Playoff after 1 win, 1 loss.
Carlsen – Caruana 2018: Winner – Carlsen 3-0 in Rapid Playoff after 12 draws.
Carlsen Nepomniachtchi 2021: Winner – Carlsen in 11 games: 4 wins, no losses (hráno už na 14 partií)

(https://en.chessbase.com/post/maurice-ashley-yasser-seirawan-debate-world-championship-format)

Z devíti zápasů od zavedení tie-breaku jich do něj došly 4, tedy menší polovina. To je alarmující, nemyslíte?

Problém ovšem zdaleka není jen to, že klasický mistr světa je rozhodnutý v rapidu. Ten problém je mnohem hlubší a ubližuje šachu z hlediska atraktivity pro diváky a taky pro případné sponzory. Vyložím vám následující situaci: Je rok 2016, dramatický zápas o titul mistra světa mezi Carlsenem a Karjakinem dospěl do poslední 12 partie za vyrovnaného stavu. Napětí diváků po celém světě nemůže být větší. Oba hráči ví, že v případě remízy se hraje tie-break a nemusí proto nijak riskovat. A taky se do toho nehrnou – poslední partie trvá 35 (!!!) minut; místo závěrečného dramatu jsme dostali klidnou, tichou remízku. Jak řekl Seirawan: „Když se celý svět chystal sledovat dramatické závěrečné dějství sportovního souboje, byli jsme místo toho svědky bezduchého tahání figurami, vydávajícího se za klasickou hru, což mě dost otrávilo. Hráčům nelze nic vytknout – na vině byla pravidla zápasu.“ (https://en.chessbase.com/post/seirawan-a-radical-solution-for-the-world-championship)

Je to přesně tak. Ani já bych nechtěl po Carlsenovi, aby riskoval svůj titul v poslední partii, když si umí spočítat, že je v rapidu favoritem. A i kdyby nebyl, pořád je jistější hrát čtyři partie v rapidu, kde má člověk šanci vrátit úder, než jednu vážnou, kde již šance na nápravu není. Na vině je tie-break. Kdyby totiž žádný nebyl, pak by jeden z hráčů byl nucen otevřít hru a zápas by vygradoval tak, jak by správně měl.

Stejná situace se opakovala v zápase Carlsen – Caruana. V poslední partii za vyrovnaného stavu stál mistr světa v silnější pozici, celý svět sledoval, jestli se mu podaří zlomit vyzyvatele v posledním kole. A co se stalo? Nabídka remízy, kterou samozřejmě soupeř nemohl nepřijmout, vzhledem k situaci na šachovnici. Je tohle to, co chceme? Představte si, že by se v pátém setu grandslamového finále Federer s Nadalem dohodli za stavu 5:5, že radši nebudou riskovat, že by někdo v posledním gamu přišel o podání, a půjdou rovnou do tie-breaku. Vím, to srovnání pokulhává, ale princip je jasný. Pokud mají hráči jistotu tie-breaku, pak poslední partie zápasů budou nadále bezduché, zapomenutelné aférky, místo grandiózního finále. Porovnejme to opět třeba se zápasy Karpova s Kasparovem. V jednom z nich Kasparov musel poslední partii vyhrát, aby obhájil titul. Je to partie, na kterou se dodnes vzpomíná, v dramatickém boji nakonec Karpova zlomil a zvítězil. Tohle je přece to, co chceme, nebo ne?

Hledá se tedy jiné řešení, jak rozhodnout vyrovnaný zápas, než je tie-break. Zmíním tady ty, které se nejčastěji skloňují, s argumenty pro i proti. 

Začneme tím, který byl v šachové historii dlouho v platnosti. Kdysi se hrálo tak, že v případě remízového výsledku zápasu mistr světa obhájil titul. Měl tudíž to, čemu se říká „draw odds“ – stačila mu zápasová remíza. V případě, že by tedy zápas byl vyrovnaný do poslední partie, pak by v ní vyzyvatel musel riskovat, žádná 35-minutová remíza by nehrozila. Já upřímně nechápu, jak může jakýkoliv sportovní fanoušek podporovat tento návrh. Chceme přece, aby se začínalo na rovné startovací čáře. To si myslí i Seirawan a vlastně se na tom vzácně shodují všichni v mých zdrojích. Tak jako oni nevidím důvod, proč by hráč, který musel převést buď neskutečnou konzistenci anebo vyhrát velkou šachovou akci, aby se kvalifikoval na Turnaj kandidátů – nejtěžší turnaj světa – ten následně vyhrál, čímž dokázal, že je to jeden z nejlepších hráčů na světě (ne-li ten nejlepší), měl vstupovat do zápasu proti mistru světa (který vůbec nemusel se celého tohoto cyklu zúčastnit a jen seděl na zadku a čekal na soupeře) s jakoukoliv nevýhodou. (Uf, to je hodně dlouhé souvětí.) Hlava mi to nebere a jsem jednoznačně a kategoricky proti tomuto návrhu. (K tomuto se ještě vrátím v další části článku, kde budu probírat celý cyklus mistrovství světa, který vede k zápasu o titul.)

Krásnou možností by bylo hrát dál vážné partie, dokud nebude vítěz – z celkem jasných důvodů to dnes již takto dělat nelze, na tom se shodují asi úplně všichni.

Další možnosti navrhl ve svých článcích Seirawan. Jeho prvním návrhem bylo hrát lichý počet partií (například 13); hráč, který by měl o partii víc černými by měl zároveň jako kompenzaci „draw odds“ a stačila by mu zápasová remíza. Který hráč by dostal co, by se podle Yasserova návrhu klasicky losovalo na začátku zápasu. (https://en.chessbase.com/post/seirawan-radical-solution-wcc2016-new-york)

Na to však velmi správně ve svém článku poznamenal tehdejší předseda Asociace šachových profesionálů a nynější generální ředitel FIDE Emil Sutovsky: „Na vrcholové úrovni již není hra bílými figurami takovou výhodou.“ (https://en.chessbase.com/post/acp-proposal-poll)

Je to tak, jednoznačně to není taková výhoda, aby zcela kompenzovala, že musí druhý hráč získat o bod více.

Proto Seirawan ve svém dalším článku navrhuje vylepšení: říká, že místo losování by měl mistr světa vždy „draw odds“, vyzyvatel by měl o jednu partii bílými více, a navíc by mohl tuto partii sehrát kdykoliv během zápasu podle svého uvážení. Tato flexibilita by nadále kompenzovala jeho nevýhodu ve skóre. Že má v úmyslu využít této partie bílými navíc, by musel oznámit třeba hodinu po skončení partie předchozí, nebo do nějakého určeného času. (https://en.chessbase.com/post/seirawan-a-radical-solution-for-the-world-championship)

Tato originální myšlenka se mi líbí a myslím si, že dalece převyšuje aktuální formát a kdyby byla zavedena, znamenalo by to masivní vylepšení.

Nyní se ovšem konečně dostávám k tomu, na co někteří čtenáři již jistě netrpělivě čekají, a o čem se u nás v klubu tak živě diskutovalo – pokusím se obhájit svůj názor na ideální a nejlepší možné řešení. Dostanu se k němu několika logickými kroky:
    1) Z důvodů, které byly řečeny výše, by neměl být zápas o titul v klasickém šachu rozhodnut v rapidu/blesku.
    2) Není možné hrát vážné partie donekonečna, dokud někdo nevyhraje.
    3) Není fér, aby měl mistr světa výhodu, které říkám „draw odds“ – výhoda remízového zápasu.
    4) Když se ovšem tímto systémem hrálo, tak ty zápasy byly takové, jaké bychom si přáli. Protože vyzyvatel musel hrát na výhru, poslední partie těchto zápasů byly dramatické, legendární, napínavé. Jinými slovy určitě nehrozilo to, co se stalo na konci zápasů Carlsen - Karjakin a Carlsen – Caruana. Byly to zápasy, které se hrály na krev a to chce každý správný šachový fanoušek (a tím pádem také sponzoři… money, money money…) vidět.
    5) Hledáme tedy řešení, které by bylo co nejvíc fér (ideálně, aby oba hráči začínali na stejné startovní čáře) a aby se rozhodlo ve vážných partiích. Existuje řešení, které je elegantní, ale tak nezvyklé a na první pohled divné, že ho mnoho lidí vůbec není schopno pochopit…

HRAJME RAPID/BLITZ TIE-BREAK PŘED ZAČÁTKEM SAMOTNÉHO ZÁPASU.

Tohle řeší zcela a úplně všechny problémy. Vítěz by získal „draw odds“ – musel by si je vybojovat, což je samozřejmě lepší varianta, než aby je obhájce měl ‚grátis‘. Je to fér. Pak by jeden ze soupeřů věděl, že zápasová remíza mu nestačí a partie by měly jiný náboj.

Oblíbený protiargument mých názorových oponentů, že potom by vítěz tie-breaku prostě hrál všechny partie na remízu, se zákonitě míjí účinkem hned ze tří důvodů. Za prvé, nyní hrají na remízu oba a ty zápasy taky podle toho vypadají. Za druhé, pokud hráč, zejména hrající bílými, hraje na výhru, pak jeho soupeř se jen těžko může zakopat a čekat – musí aspoň z části hrát rovněž aktivně. Pasivita bývá potrestána, i kdyby v koncovce. A konečně za třetí, historie dokazuje, že tento argument není správný. Již zmíněné zápasy Karpov – Kasparov ale i další se hrály tak, že obhájce titulu měl „draw odds“ a ty zápasy rozhodně byly zajímavější než většina dnešních. Nyní by to bylo stejné akorát s tím rozdílem, že by to bylo férovější – výhodu remízového zápasu by si hráč musel vybojovat.

Byl bych na sebe pyšný, kdybych mohl prohlásit, že jsem na tuto geniální myšlenku přišel sám. Ve skutečnosti s ní přišel již zmíněný současný generální ředitel FIDE Emil Sutovsky ve svém článku, reagujícím na Seirawana (https://en.chessbase.com/post/acp-proposal-poll). Sutovsky dále argumentuje, že zápas by začínal zajímavě („The match starts with a bang.“), hned ze začátku by bylo poměrně hodně v sázce a tím pádem by zápas hned ze začátku přilákal větší množství diváků. Vítěz by získal „pole position“. Ale rozhodlo by se následně v klasickém šachu. Sutovsky dále navrhuje, aby se tie-break (pokud by byl na začátku, muselo by se mu samozřejmě říkat jinak, třeba ‚mini-match‘) hrál ve dvou dnech a před plným publikem, udělat z toho takovou show, jakou si to zaslouží být. To by umožnilo také větší počet partií v tomto mini-zápase. To už jsou ale detaily, hlavní myšlenka je však jasná.

Jaké jsou možné nevýhody? Slovy Seirawana, „tato kreativní myšlenka znamená, že rapid a blitz by byl součástí každého zápasu o titul mistra světa, ne jen těch vyrovnaných. Protože si nemyslím, že by rapid a blitz měl být součástí jakéhokoliv zápasu o klasický titul, vyrovnaného či ne, musím s Emilovým návrhem nesouhlasit.“ (https://en.chessbase.com/post/seirawan-a-radical-solution-for-the-world-championship)

Seirawanův názor mi přijde až příliš tradiční. Rapid a blitz by sice byl součástí zápasu, ale pouze jako taková „předehra“ či „předzápas“. Nevidím v tom nejmenší problém.

Druhá možná nevýhoda je ta, že ne každý zápas je vyrovnaný a třeba pokud by byl tento formát uplatněn v posledním zápase Carlsen – Nepomniachtchi, tak by se tie-break předem hrál ‚zbytečně‘. To je pravda, ale jedná se o jeden den navíc, což není jistě pro organizátory likvidační. Navíc už bylo řečeno, že od zavedení tie-breaku 4/9 zápasů do něj došly. Takže pravděpodobnost, že zápas skutečně bude vyrovnaný až do konce není ani trochu malá v dnešním vrcholovém šachu.

I Maurice Ashley, který není příznivcem tohoto nápadu, přiznává, že Caruanovi a Kramnikovi se tie-break před zápasem zamlouvá, jak mu sami řekli. (https://en.chessbase.com/post/maurice-ashley-yasser-seirawan-debate-world-championship-format) Když se to líbí generálnímu řediteli FIDE, bývalému mistru světa a aktuální světové čtyřce, tak to je nápad, který je třeba přinejmenším brát vážně a přemýšlet o něm, nemyslíte?

To je tedy řešení, se kterým zcela souhlasím a doufám jednou v jeho zavedení.

Ve třetí části se budu věnovat celému cyklu, který předchází zápasu o světový titul, a poté remízovému výsledku v šachu – hrozí remízová smrt? Tak za týden!