ZPRÁVY, ČLÁNKY

Zamyšlení nad aktuálním světovým šachem – první část

20.01.2022

Mirek Janeček

Zdravím všechny příznivce královské hry!
Konečně se dostávám ke svému plánu, který již mám nějaký ten měsíc, a sice napsat článek o světovém šachu. Konkrétně o problémech, které rezonují v šachové komunitě, o kterých se vedou vášnivé debaty, třeba také u nás v klubu. Po dopsání článku jsem zjistil, že má 16 stran a 5600 slov, proto jsem se rozhodl jej rozdělit a udělat z něj seriál o třech částech. Části článku budou publikovány s týdenními pauzami, tedy druhý díl bude za týden, třetí za dva. V první části se po skončení tohoto menšího úvodu letmo zmíním o tie-breakové kontroverzi na nedávno skončeném mistrovství světa v rapid šachu a poté se již začnu věnovat zápasu o titul klasického mistra světa – konkrétně, jaký počet partií je ideální. Druhá část bude potom celá věnována problematice tie-breaku v zápase o světový titul a jaké jsou k němu alternativy. Třetí část se bude zabývat celým systémem turnajů a akcí, které jsou součástí cyklu šachového mistrovství světa, a nakonec taky tím, jestli možnost remízového výsledku skutečně představuje problém pro šachy a jestli může za to, že nejsou tak globálně úspěšné, jako třeba tenis.

Cílem článku je dané problémy stručně představit, shrnout názory některých šachových komentátorů, autorů a hráčů, kteří se o tom vyjadřovali, a nakonec také prezentovat můj vlastní pohled na věc – s čím souhlasím a s čím ne. Děkuji každému, kdo mé texty přečte, nebo, nedej bože, mi sdělí svůj názor na ně či na témata v nich obsažená. Každý takový člověk přispěje k tomu, že si nebudu myslet, že jsem právě strávil pár hodin vyhledáváním a čtením šachových článků a sepisováním vlastního textu úplně zbytečně.

Jedna technická – mé zdroje, ze kterých budu také citovat, jsou v angličtině. Rozhodl jsem se dané pasáže sám přeložit do češtiny, vzhledem k tomu, že angličtinu možná někteří neovládáte. Ti, kdo ji ovládáte, budete mít tu výhodu, že si ty zdroje můžete pročíst celé, ostatní budou moct přečíst aspoň mé citované pasáže – proto by nemělo smysl je citovat v originálním znění. Můžete mi věřit, že jako skoro-bakalář oboru Anglická filologie na FF UP, přeložím tyto pasáže nejlépe, jak umím (rozhodně ne tak, aby víc podpořily nějaké moje názory). Na konci třetí části budou uvedeny všechny použité zdroje s jejich stručnými obsahy.

Můžeme tedy začít s první částí.
Nedávno skončila mistrovství světa ve všech třech kategoriích – klasické, rapid a blesk, a to opět s úspěchem rozvířilo debaty o jejich formátu, jako je tomu ostatně vždy. Titul klasického mistra světa získal popáté Magnus Carlsen, titul mistra světa v rapidu získal zatím vcelku neznámý mladík z Uzbekistánu, jehož jméno se radši nebudu pokoušet napsat, titul bleskového krále pak vybojoval starý známý MVL. Ti, kdo sledovali rapid turnaj, mají asi v živé paměti rozhovor bronzového Carlsena, který označil tie-breaková pravidla jako „completely idiotic“. Určitě nemusím překládat. Toto vyjádření je důkazem, že debata o tie-breacích v šachu obecně je stále živá a ještě dlouho bude. Dané pravidlo znělo, že v případě umístění více hráčů na prvním místě, pouze první dva podle pomocného hodnocení spolu hrají tie-break o titul. Letos skončili na prvním místě čtyři hráči, pomocné hodnocení poslalo do tie-breaku Nepomniachtchiho a zmiňovaného Uzbeka, kdežto Carlsen a Caruana se stejným počtem bodů nedostali šanci tie-break hrát. Podobná situace nastala i v blesku, kde se umístili na špici tři hráči a tentokrát to byl Alireza Firouzja, kdo si vytáhl Černého Petra a tie-break nehrál. Ozvalo se mnoho hlasů volajících po úpravě pravidel, aby tie-break hráli všichni co se umístili na špici; pokud by bylo více hráčů na prvním místě, tak nějakým pavoukovým systémem, přičemž v případě jejich lichého počtu by hráč s nejlepším pomocným hodnocením měl volno v prvním kole. Těžko říct – hodlám se věnovat hlavně zápasu o klasického mistra světa, proto vás jen upozorním na rozhovor s generálním ředitelem FIDE Emilem Sutovskym, kde rozebírá různé možnosti a obhajuje současný postup: https://www.youtube.com/watch?v=7S1Zu5kxUcc

Moc zajímavý je taky jeho popis toho, jak se ptají samotných hráčů na jejich názor a jak s tím pracují.

V čase 13:08 říká: „Žádný tie-breakový systém není perfektní.“ To je jistě velká pravda a následně také zmiňuje zápas o klasického mistra světa, čímž se konečně dostávám k hlavnímu bodu.

Zápas o titul mistra světa je podle známého šachového komentátora, autora a několikanásobného mistra Spojených Států Yassera Seirawana „korunovační klenot šachového světa“ (zdroj: https://en.chessbase.com/post/seirawan-radical-solution-wcc2016-new-york). Nelze než souhlasit; s tradicí sahající až ke Steinitzovi do roku 1886, zápas o titul šachového krále je prestižní záležitost, nejdůležitější událost v našem sportovním odvětví. Podle Seirawana je však tato akce v krizi, a s ní tak trochu celý šachový svět. Souhlasím.
Za prvé, a to je ta jednodušší část, argumentuje, že 12 partií (většina mých zdrojů je z doby před navýšením počtu partií na 14) je příliš málo s čímž souhlasí také třeba exmistr světa Karpov (http://chess-news.ru/en/node/8423). Kdysi se hrálo na 24 partií, což se v dnešní době zdá už příliš. Oba se tedy shodují, že střední cesta 18 partií by byla ideální. Karpov doslova říká: „Aspoň 14-18 partií je potřeba k plnohodnotnému a kreativnímu šachovému boji; pak by hráči měli větší prostor riskovat, zatímco v kratším zápase vyrovnaných hráčů partie skoro vždy skončí remízou – oba totiž hledají šanci, ve které ovšem sami příliš neriskují.“

Opačný názor má další známý komentátor šachových turnajů, Maurice Ashley, který říká, že silnější hráč dokáže svou převahu i ve 12 partiích. Dokazuje to historickými daty:

„Zatímco někteří mají strach, že kratší zápasy můžou vést k opatrné hře, data ukazují, že dlouhé zápasy mohou být pro změnu antiklimatické (rozhodnuté dopředu). Kasparov – Short (1993, hráno na 24 partií) byla demolice; po sedmé partii vedl Kasparov o čtyři body a někteří si přáli, aby Short radši hodil ručník do ringu a nepokračoval. Karpov – Timman (zápas o mistra světa FIDE) byl prakticky hotový po 16. partii, když Karpov vedl 6:1. … Pokud se podíváme na všechny zápasy o titul od éry Botvinnika (po 2.světové válce), zjistíme, že hráč, který vedl po 12. partii zápasu vždy nakonec titul získal (jediná výjimka, kterou jsem našel, je zápas Kramnik - Leko, 2003).“ (https://en.chessbase.com/post/maurice-ashley-yasser-seirawan-debate-world-championship-format)

Nakonec předkládá tabulku zatím všech zápasů hraných na 12 partií (poslední dva jsem přidal já sám):

Kramnik – Topalov 2006: Winner – Kramnik 2.5-1.5 in Rapid playoff after 3 wins, 3 losses (1 by forfeit).
Anand – Kramnik 2008: Winner – Anand in 11 games: 3 wins, 1 loss
Anand - Topalov 2010: Anand in 12 games: 3 wins, 2 losses
Anand – Gelfand 2012: Winner – Anand 2.5-1.5 in Rapid Playoff after 1 win, 1 loss
Carlsen – Anand 2013: Winner – Carlsen in 10 games: 3 wins, no losses
Carlsen – Anand 2014: Winner – Carlsen in 11 games: 3 wins, 1 loss
Carlsen – Karjakin 2016: Winner – Carlsen 3-1 in Rapid Playoff after 1 win, 1 loss.
Carlsen – Caruana 2018: Winner – Carlsen 3-0 in Rapid Playoff after 12 draws.
Carlsen Nepomniachtchi 2021: Winner – Carlsen in 11 games: 4 wins, no losses (hráno už na 14 partií)

Ashley argumentuje, že větší polovina těchto zápasů měla aspoň čtyři partie, které skončily rozhodným výsledkem; to je celá třetina partií, což odpovídá procentuálním poměrům výher a remíz ve starších dlouhých zápasech. Tudíž nepřijímá argument, že kratší zápasy vedou k opatrné hře.

(https://en.chessbase.com/post/maurice-ashley-yasser-seirawan-debate-world-championship-format) Je pravda, že toto napsal před zápasem Carlsen – Caruana, kde se událo 12 remíz, ale nemyslím si, že by se jeho názor změnil.
Každopádně jeho historická data jsou působivá, opomíjí ale zmínit dlouhé zápasy jako třeba Karpov - Kasparov, které byly napínavé až do poslední partie. Můj názor je, že ačkoliv 12 partií může být dostatek, jak naznačil Ashley, pravdu mají také Karpov a Seirawan. Přece, když je něčeho dostatek, tak to neznamená, že toho nemůže být více. 12 partií mi vskutku přijde málo a jsem rád, že došlo k navýšení na 14, dle mého je rozumné přemýšlet i o 16 či 18 partiích. Pro toto uvádí i Seirawan (https://en.chessbase.com/post/yasser-seirawan-a-radical-solution-redux-wcc-2016) jeden pádný logický argument: Pokud Turnaj kandidátů je druhou nejdůležitější akcí šachového kalendáře a je to turnaj o 14 kolech, neměla by být nejdůležitější akce šachového kalendáře logicky delší, náročnější? Vyzyvatel musí hrát 14 partií v „kvalifikačním“ turnaji, ale stačí mu jen 12 nebo dnes již rovněž 14 na té hlavní akci? Za mě nesmysl. 16 či 18 partií by byl ideál.

Nyní se dostávám k druhému problému, a to mnohem většímu a složitějšímu. Opět musím souhlasit se Seirawanem, který vidí hlavní problém někde jinde než v počtu partií. Tím problémem je totiž jediná věc: tie-break.

Na zajímavou diskuzi o tie-breaku v zápasech o světový titul jsem si vynahradil celou druhou část, můžete se na ni těšit za týden.